Jiří Přívratský: Finále pro mě bylo taková třešnička

Vítězem MČR v třípolohové malorážce na 50 metrů mezi muži se stal Jiří Přívratský. V kvalifikaci útočil na osobní rekord.

Jaké jsou vaše bezprostřední pocity po závodě?
Moje pocity jsou rozhodně kladné. Byť teda větší radost mám z kvalifikace, která se mi hodně povedla a téměř jsem si vyrovnal osobní rekord, takže to byl pro mě takový highlight dne. Finále už bylo pouze taková třešnička.

Váš osobní rekord v kvalifikaci je 598 bodů. Pomýšlel jste na jeho překonání?
Samozřejmě někde v hlavě byla myšlenka, že bych se mohl pokoušet třeba rekord dorovnat, ale potom, když jsem ztratil bodík vleže, jsem věděl, že už to bude hodně těžké a spíš jsem se snažil neztrácet další body a udržet si rezervu na položku vestoje, kde stačí strašně málo a člověk ztratí hromadu bodů.

Rekord jste si udělal tady v Plzni, cítíte se tady nejlépe?
Střelnice tady v Lobzích je jedna z mála střelnic, kde jsou betonové přepážky mezi stavy. Tím pádem se tomu přezdívá "laboratoř", protože vítr tady nedělá úplně mnoho na rozdíl od střelnic, které jsou ve světě, a proto je tady to střílení jednodušší. To také přispívá tomu, proč jsou ty výsledky vyšší než jinde.

Finále se jevilo celkem jednoznačně. Bylo těžké udržet koncentraci do posledních ran?
Ve finále to podle mě není jednoznačné nikdy, stačí jedna rána a vše je jinak. I jsem tam jednu takovou měl, naštěstí jsem ji nespustil, ale vestoje se mi to hodně pohlo. Trošku se mi posunul kabát, a tu ránu kdybych pustil, tak je náskok pryč. Musel jsem se snažit dál, byl jsem si toho plně vědom, a to mě v plné koncentraci udrželo.

Svázala Vás po téměř bezchybné kvalifikaci nervozita?
Já si na sebe tlak kladu před každým závodem. Nikdy se mi nestane, že bych se nesnažil, nebo že by mi to bylo jedno. Mírný tlak tam nějaký byl, chtěl jsem samozřejmě střílet dobře, ale nebylo to nic horšího, než co to bývá normálně. Je to přeci jen jeden z mnoha závodů, kterých jsem se účastnil, a je třeba k tomu tak přistupovat. Pořád je to jen sport, nejde tady o život.

Cítil jste už před závodem, že by to dnes mohlo být ono?
Střelba je taková trošku potvora. Můžete mít jaký pocit chcete před závodem, ale ona tak rychle dokáže vrátit do reality, že na to nejde takto pomýšlet. Před závodem je třeba být připravený nechat tam všechno, co člověk v sobě má, a bojovat o každou ránu a každou desítku.

Tady v Plzni už jste vyhrál minulý rok. Jste ještě mladý, jak jste se dostal takhle brzy na vysokou výkonnost?
Pořád mám pocit, že se učím. Stále je moc věcí, které se musím naučit, a v tom je ta střelba krásná, že se člověk musí pořád něco učit. Je to jako v životě, pořád se něco vyvíjí a mění. To, že jsem se dostal na nějakou výkonnostní úroveň mladý, bych neřekl, že je výjimka v dnešní době. Když se podíváme na asijské země, tak tam jsou jedinci, kteří v šestnácti nebo sedmnácti letech vyhrávají olympijské hry, takže to jsou výsledky, o kterých by se mně mohlo zdát.